REGIONY | MÍSTNÍ STRÁNKY | Firmy | Restaurace | Ubytování |
Setkání v Lánech se zúčastnilo několik desítek zkušených, většinou již bývalých příslušnic bezpečnostních a záchranných sborů, kdy za každý kraj a jednou složku tam byla přítomna jedna zástupkyně. Cílem tohoto setkání bylo těmto ženám nejen poděkovat, ale zejména vyjádřit uznání za skloubení časově, fyzicky i psychicky náročné profesní kariéry s životem rodinným. Paní doktorce Volfové se tak dostalo nádherného gesta, které je v jejím případě rozhodně zasloužené. Zeptali jsme se jí nejen na průběh ceremoniálu, ale také životní zkušenosti.
Většinu svého pracovního života jste byla v roli lékaře na „záchrance“. Byl to váš sen pracovat "na záhrance"?
Nebyl a ani nemohl. V době, kdy jsem studovala medicínu, ještě žádná záchranka nebyla. Výjezdy zajišťovala sanitka s obvodním lékařem tak, jak to známe z mnohých seriálů. Poté, co jsem dostudovala, tak se později založila, a tak nějak všichni z nemocnice na tu záchranku nastoupili jako externisté. Tak to přinesl život. V roce 1997 jsem nastoupila na záchranku (ZZS KHK - pozn. redakce) na plný úvazek jako vedoucí lékař.
Jak lze takto náročnou práci skloubit s rodinným životem?
Právě toto bylo nosné téma našeho setkání s paní Pavlovou. Ve svém proslovu všem přítomným ženám poděkovala a vyzdvihla právě skloubení pracovního a rodinného života.
Co vám pomohlo toto náročné období překonat?
Shodly jsme se, že člověk musí mít zázemí a bez toho to nejde. V mém případě to byli mí rodiče, maminka byla také lékařka a měla pochopení. Nevím, jestli by to šlo bez nich. Já sama vím, že na svá vnoučata si musím čas vždycky najít.
Přesto se setkáváme často se syndromem vyhoření právě ve zdravotnictví, ale i ve školství apod. Jak to děláte, že i po tolika odpracovaných letech s radostí sloužíte v nemocnici a máte svojí práci ráda?
Pracuji v nemocnici téměř 40 let, od roku 1985. Cítím, že nejlepší prevence syndromu vyhoření je, že se nedělá jen jedna práce, ale dvě různé pozice. V každé práci někoho něco štve, ale když přijde jinam, tak zase na tu druhou zapomene. A mezi prací v nemocnici a na záchrance je velký rozdíl: na záchrance jsou to urgentní a „špinavé věci“, jsou i jiné vztahy mezi zaměstnanci, nadřízenými, jiné řízení práce, zázemí, prostředí. Právě tahle různorodost, kdy jsem svůj plný úvazek dělila v různých poměrech mezi práci v nemocnici a na záchrance, mě zachránila před vyhořením. I dnes, když mám plný úvazek jen v nemocnici, si udržuji různorodost: potkáte mě na interním oddělení, ale mám i atestaci z gastroenterologie, moje pracovní náplň je různorodá. Dělala jsem kdysi i koronera. Zkrátka i lékař si může zachovat různorodost ve své práci a rozhodně to doporučuji.
Popsala byste nám den s paní prezidentovou?
Jednalo se jen o krátkou návštěvu v Lánech. Ve 12 hodin přišla paní Pavlová, měla krátký projev, ve kterém nám poděkovala a vyzdvihla již zmíněné skloubení pracovního a rodinného života. Proběhlo společné fotografování a následovaly neoficiální individuální rozhovory, kdy byl, vzhledem k časové tísni, prostor jen na pár vět. Jednalo se většinou o vzájemné projevení úcty a sdělení základních informací o sobě. Byla jsem hluboce nepřipravená, bez dárečku nebo fotky na podpis.
Měla jste s ostatními ženami ještě jiné společné téma než odbornost?
Bohužel setkání bylo velmi krátké a neměly jsme čas toho mnoho probrat, ale shodly jsme se na tom, že nás tato společenská událost zaskočila - nevěděly jsme, co si máme vzít na sebe. Většina z nás si konečně koupila společenské šaty, já vůbec poprvé v životě pouzdrové šaty. Většinou chodíme v uniformách nebo předepsaném oblečení. V létě byl navíc problém sehnat společenské šaty: pánské obleky jsou k mání pořád, ale dámské společenské šaty byly v létě v obchodech raritou.
Co si z tohoto dne odnášíte?
Odnáším si hodně příjemný pocit nejen ze samotného setkání, ale již samotného pozvání, že jsem byla vybraná z celého Královéhradeckého kraje. Je to velké ocenění mé práce. Bylo to důležité gesto.
Chybí vám takové gesto obecně ve zdravotnictví?
Ve zdravotnictví podobné gesto chybí, ale toto setkání mi to zcela vynahradilo. Vzpomínám však ještě na silné gesto od jednoho pacienta, pána tady z okolní vesnice, kterému se stal těžký pracovní úraz a naše výjezdní skupina ho resuscitovala. Vrátil se po uzdravení do běžného života a vždy na výročí záchrany svého života se tu za mnou na záchranku ve Dvoře Králové stavil s kyticí. Přestal chodit, když se lékař záchranné služby přesunul do Jaroměře.
Kateřina Sekyrková, Spolek pro Dvorek
Foto: archiv H. Volfové
Vznik rozhovoru s místní osobností byl podpořen městem Dvůr Králové nad Labem.
Vaše komentáře |
Přidat komentář |